Poutní místo Maria Hilf
Poutní kostel zde v hlubokých lesích u Zlatých Hor je nejen tradičním poutním místem, ale i dnes chce připomínat lidem na celém světě, že nemohou být šťastni
a nebudou žít v míru, pokud nezačnou chránit a ctít každý lidský život, a to od početí až do přirozené smrti. S úctou k životu souvisí i ochrana přírody, kterou Bůh daroval člověku, aby ji zušlechťoval. Na tomto poutním místě se také konají modlitby za sblížení národů, za život v míru a ve vzájemném porozumění.
Kostel byl vybudován na začátku minulého století k poctě Panny Marie.
Za totalitního režimu byl srovnán se zemí a v roce 1995 byl díky modlitbám, činům
a darům věřících - od nás i ze zahraničí - znovu vybudován a probuzen k životu.
Útrapy třicetileté války pronikly také do slezských hor. Když Švédové přitáhli roku 1647 k městu Zuckmantlu (dnes Zlaté Hory), obyvatelstvo opouštělo svůj majetek
a zachraňovalo si holý život útěkem do hor. Žena místního řezníka Anna Tannheiserová, která byla v požehnaném stavu, našla bezpečné místo na hoře zvané Boží dar (Gottesgabe) asi hodinu cesty od města. V místě, které bylo skálou ohraničeno jako zdí a zastřešeno mohutnou jedlí, již nepřítel nehrozil, zato však na osamělou ženu přišly porodní bolesti. V této tísni úpěnlivě prosila Boha o pomoc. Byla vyslyšena. Dne 18. července roku 1647 zde porodila zdravého syna Martina,
s nímž se zakrátko vrátila domů. Chlapec prožil život jako vážený muž - radní svého města. Jeho dcera Dorota Weisová pak splnila Tannheiserovu poslední vůli. Nechala u malíře Šimona Schwarzera zhotovit obraz Panny Marie a zavěsit jej na staré jedli
v lesní samotě, kde se její otec narodil.
Původní milostný obraz Panny Marie, nacházející se nyní ve farním kostele ve Zlatých Horách
Stalo se tak v říjnu roku
Na přání věřících Zuckmantlu biskupský úřad ve Vratislavi svolil, aby byl velmi krásný obraz roku 1729 přenesen do farního kostela. Tento zázračný obraz - kopie proslulé "pasovské" Madony s dítětem od Lucase Cranacha - tam zůstal dodnes. Pro lesní kapli byla zhotovena kopie jiná.
Zakrátko však bylo toto poutní místo poprvé ve velkém nebezpečí. "Osvícené" reformy Josefa II. dosáhly i sem a v roce 1785 bylo vrchností nařízeno dřevěnou kapli zbourat. Obyvatelstvo Zlatých Hor podpořeno biskupstvím se však bránilo. Odvolání proti úřednímu rozhodnutí bylo sice zamítnuto, ale ke zbourání kaple nedošlo, protože se v širém okolí nenašel nikdo, kdo by byl ochoten státní příkaz splnit. A to ani pod pohrůžkou, že k provedení příkazu bude použito vojska. Bylo to ale v době napoleonských válek a stát měl asi jiné starosti. Roku 1819 bylo úředně povoleno kapli znovu otevřít .
Zlatým písmem se do dějin Maria Hilf zapsal arcikněz dr. Philipp Dittrich, který přišel do Zuckmantlu roku 1830. Rostoucí příval poutníků jej přivedl na myšlenku vybudovat na místě nedostačující kaple nový kostel. Na otázku, kde k tomu vezme
v chudém kraji potřebné peníze, odpověděl: "Znám jednu Paní, která vlastní neocenitelné bohatství a jejíž pomoci se nám určitě dostane. Tím spíše, že kostel bude určen k její oslavě." Tato důvěra se ukázala jako správná. Když stavba vešla ve známost, každý mariánský ctitel obětavě přispíval vším, co bylo v jeho silách. Bohatí dary, chudí vlastní prací. Zástupy poutníků vynášely na staveniště cihly, písek
a kamení.
Základní kámen byl položen roku 1834
a k slavnému vysvěcení došlo na svátek Narození Panny Marie 8. září 1841.
Postupně byla vybudována řada zastavení křížové cesty (zvláště zásluhou statečného a nacisty pronásledovaného kněze P. Vincence Braunera), kaple sv. Marty a sv. Anny. V kostele položili novou dlažbu a zřídili oltářní lurdskou jeskyni, okna byla vyzdobena barevnými malbami ze života P.Marie. Z darů věřících vyrostly svaté schody a tzv. soudní brána, úmrtní kaple, Olivetská hora, kaple Poslední večeře, kaple P. Marie a sv. Antonína. Také posvátná studánka byla upravena důstojněji. Před druhou světovou válkou se počet poutníků každoročně odhadoval na 80 až 100 tisíc. Válečné události Maria Hilf nepoškodily a poslední německý duchovní Reinhold Wolný dobrou tradici poutního místa znovu oživil.
Nenávist k Němcům a fanatický odpor nastupující komunistické moci vůči Kristovu učení však zanedlouho přinesly zvrat a poutní místo spělo k neodvratné zkáze.
Devastace
Zastavení bohoslužeb v kostele P. Marie Pomocné u Zlatých Hor roku
O tom, že šlo o naprosto vykonstruované důvody, svědčil i fakt, že všem ostatním návštěvníkům, náhodným rekreantům stejně jako dětem ze zlatohorské zotavovny nikdy nikdo v lesních toulkách po okolí mariánské svatyně nezabraňoval. Naopak se zdálo, že někteří návštěvníci jsou vítáni nadmíru srdečně - vandalové. Všechny důkazy svědčily o tom, že vandalství nebylo náhodné, ale cílevědomé, kýmsi důsledně řízené. Mělo posloužit jako vážný důvod k likvidaci chrámu. Zatímco se administrátor P. E. Štula a P. E. Morcinek ze Supíkovic spolu s ostatními věřícími pokoušeli o záchranu chrámu, v kostele i mimo něj docházelo doslova k bestiální devastaci bez ohledu na historickou nebo uměleckou cenu. Postupně byly rozbity oltáře, lavice a nakonec i varhany. Byla rozebrána kostelní dlažba a mramorové obložení, schodiště i zdivo kaplí. Z tohoto materiálu byla později nedaleko odtud postavena čekárna u autobusové zastávky. To vše za bílého dne, za bdělé pozornosti policie.
Za této neradostné situace navštívili zlatohorského duchovního správce
P. Eduarda Gottsmanna církevní tajemníci, krajský i okresní, doprovázeni ordinářem Veselým. Přišli si pro písemný souhlas k demolici kostela. Tvrdě na starého nemocného kněze naléhali, ale on se nepodřídil.
Vrchnost však byla rozhodnuta realizovat demolici za každou cenu.
Tzv. pražské jaro v roce 1968 poskytlo boji o záchranu mariánské svatyně "oddechovou" přestávku. Věřící vedeni nově jmenovaným administrátorem
P. Metodějem Nečasem se rychle chopili příležitosti a odstraňovali škody. Krátké období demokratizace vystřídala tuhá "normalizace", boj proti církvi se znovu rozhořel.
Závěrečné řádky tragické kapitoly poutního místa byly napsány dne
16. května roku 1973. Byl vydán příkaz, aby církev okamžitě lešení kolem chrámu rozebrala a stavební materiál si odvezla. Novou plechovou krytinu měli věřící strhnout do pěti dnů. S bolestí odváželi lidé z lesní samoty vše, co jejich obětavost
v uplynulých měsících nashromáždila.
Poslední naděje na záchranu chrámu zhasla dne 22. září 1973. Protože se prý katovskou práci zdráhali provést místní dělníci (podobně jako jejich předchůdci před dvěma stoletími), bylo k hanebnému činu povoláno komando až z Brna. Nad pohraničními horami se dlouho nesla ozvěna výbuchů…
Nic nemělo připomínat, že zde kdysi stával chrám.
Vše, co dokumentovalo Boží lásku a moc, muselo zmizet, včetně dopisů s díky za uzdravení. Buldozery dokonaly dílo zloby a zlikvidovaly bezpočet děkovných mramorových destiček, množství berlí a protéz, obvazů a podobného materiálu, který sem na důkaz svého uzdravení odkládali vděční poutníci.
Vše zůstalo v prachu země. Jen kamení, zbytky plechu z cibulových střech kaplí,
tu a tam kus shnilého krovu či bezhlavý anděl dávaly plných 17 let tušit, že náhodný lesní návštěvník stojí na místě posvátném. Zbyla jen pustá samota, křoviny
a kopřivy...
Ovšem cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Kdo z nás ví, jaký je vlastně smysl oné bolestné historie mariánské svatyně? Jaký úmysl měl Pán s místem, kde lidé uctívali jeho drahou Matku?
Obnova
Ještě na jaře roku 1989 by asi byl člověk prorokující brzkou stavbu nového chrámu nazván bláznem, fantastou. A přesto hned příští rok svitla naděje.
Pouť ve zlatohorském farním kostele u příležitosti svátku Nanebevzetí Panny Marie
v srpnu 1989 dávala tušit, že víra v pohraničí žije, že Maria stále oslovuje svůj lid.
Už tehdy zazněla neohrožená kritika státních potratových praktik a šířila se samizdatová literatura, přibližující slavnou i tragickou historii nedalekého poutního místa. V únoru 1990 byl ustaven přípravný výbor pro obnovu poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor.
22. dubna téhož roku Svatý otec Jan Pavel II. za nadšené účasti statisíců věřících posvětil na Velehradě základní kámen pro stavbu nové mariánské svatyně. Bylo rozhodnuto. Maria Hilf opět povstane.
Autorem emblému je Boleslav Doboš ze Zlatých Hor
Prostranství bylo vyčištěno a připraveno na první shromáždění věřících.Po srpnové poutní mši svaté ve farním chrámu následovala smírná křížová cesta na místo původního chrámu. Na kopec vystoupilo na 600 věřících. Spolu s otcem biskupem Josefem Hrdličkou děkovali za dar svobody a prosili, aby znovu ožila úcta k Bohorodičce, aby se v celé naší vlasti prohlubovala víra v jejího Syna. Tato pouť vyjadřovala veliké úsilí chránit klíčící životy.
Hora Boží dar nad Zlatými Horami se tak definitivně stala místem modliteb k Panně Marii Pomocné za všechny nastávající matky a za ochranu nenarozených dětí.
Další měsíce probíhaly ve znamení horečné, nekonečně obětavé práce přípravného výboru pro stavbu chrámu.
Definitivní souhlas s obnovou poutního místa udělilo olomoucké arcibiskupství
v dubnu 1991 právnímu subjektu s názvem "Sdružení pro obnovu poutního místa P. Marie Pomocné u Zlatých Hor".
Zakládající výbor Sdružení:
Předseda - Václav Dvořák
Místopředseda - Ladislav Začal
Tajemník - Jiří Šnajdr
Pokladník - Nikodem Fiala
Členové - Ladislav Soukup, Oldřich Vala, Ing. Petr Dvořák, Radek Kontrik
Prvním a velmi nesnadným úkolem, které Sdružení muselo řešit, bylo zajistit dostatek financí na obnovu. Církev pomoci nemohla, ani stát na obnovu nepřispěl. Nezbývalo než obracet se s mnoha prosbami na věřící u nás i v zahraničí. S pomocí prostých lidí se podařilo za pouhý rok získat více než dva miliony korun. Jistě, rozpočet nové stavby byl více než desetinásobný, ale budovatelé nepochybovali, že jim činem i modlitbou přispějí další dobří lidé. Stejně věřili, že jim svou mocnou přímluvou pomůže sama Matka Boží, Pomocnice, k jejíž oslavě bylo dílo určeno.
Výjimečně radostná a povzbuzující byla druhá poutní slavnost na Maria Hilf v sobotu dne 17. srpna 1991. Po více než 35 letech byla pod korunami stromů za účasti otce biskupa Hrdličky, sedmi kněží a několika set věřících znovu sloužena mše svatá. Současně se připomínalo stopadesáté výročí posvěcení původního kostela.
Další práce na obnově Maria Hilf jsou zachyceny v následujících bodech:
Sdružení pro obnovu poutního místa bylo Ministerstvem vnitra ČR registrováno
21. května 1991.
Studii na obnovu poutního areálu vypracoval olomoucký architekt, předseda umělecké komise olomouckého arcibiskupství, jáhen Mgr. Ing. Tomáš Černoušek. Projektovou dokumentaci vypracovali společně Ing. arch. Tomáš Černoušek
a Ing. František Zajíček z Olomouce.
V říjnu 1991 rozhodlo zastupitelstvo města Zlatých Hor za velkého odporu zástupců KSČM o bezúplatném převodu pozemků poutního místa Maria Hilf na Sdružení pro jeho obnovu.
Dne 25. 6. 1992 vydal Městský úřad ve Zlatých Horách územní rozhodnutí a dne 22. 2. 1993 bylo vydáno stavební povolení na stavbu celého poutního areálu. Vlastní stavební práce byly zahájeny v druhé polovině měsíce dubna 1993.
Základy nového chrámu – 1993
V roce 1994 byla provedena hrubá stavba kostela a byly vybudovány základy kláštera - poutního domu.
Hrubá stavba kostela - 1994
V září 1995 byla stavba kostela ukončena a byl postaven poutní dům.
Stavba poutního domu - 1995
Na obnově poutního místa se podílela celá řada firem i jednotlivců.
Dne 23. září 1995 poutní kostel posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Při slavnostní mši svaté koncelebrovali: arcibiskup Giovanni Coppa, apoštolský nuncius, světící biskup Josef Hrdlička z Olomouce, polský biskup Alfons Nosol z Opole, německý rodák P. Adolf Schrenk z Weilersbachu a více než 30 dalších kněží. Slavnostní mše se zúčastnilo 12 000 poutníků ze Slezska, Moravy, Čech, Německa
a Polska.
Kostel je zasvěcen P. Marii Pomocné a to právě v roce vydání encykliky "Evangelium vitae" Svatého otce Jana Pavla II. V roce 1996 byl dobudován a dne 17. srpna 1996 posvěcen klášter - poutní dům za účasti světícího biskupa Josefa Hrdličky a asi
4 000 poutníků.
Od 31. srpna 1996 se poutní místo stává součástí nové ostravsko-opavské diecéze. Dne 16. srpna 1997 se konala pouť spojená s posvěcením ambitů, venkovního obětního stolu a čtyř zvonů. Poutní mši sv. slavil Mons. František Václav Lobkowicz, sídelní biskup ostravsko-opavský.
10. května 1998 při tradiční pouti na Svátek matek požehnal mozaikový obraz Panny Marie Pomocné na čelní straně kostela biskupský vikář P. Jindřich Švorčík.
8. prosince 1998 byla ustanovena Duchovní správa poutního místa Panny Marie Pomocné a 1.února 1999 byl jmenován rektorem kostela P. Stanislav Lekavý.
Koncem července 1999 byl veškerý hmotný i nehmotný majetek Sdružení v celkové hodnotě 28 750 000 Kč předán duchovní správě. Sdružení tak splnilo svůj úkol vystavět znovu poutní místo Panny Marie Pomocné. V následujícím měsíci Sdružení z vlastního rozhodnutí jako právní subjekt formálně zaniklo. Existuje však jako společenství, které se dále stará o poutní místo, zvláště se podílí na organizování hlavních poutí. Duchovní správa postupně dokončuje stavbu a další vnitřní i venkovní úpravy celého komplexu poutního místa. V roce1999 byly postaveny opěrné zdi a schodiště, provedly se velké terénní úpravy. V roce 2000 se v terénních pracích pokračovalo: např. svahy byly osazeny okrasnými dřevinami, schodiště bylo opatřeno umělecky kovaným zábradlím. Před klášterem byla položena mozaiková dlažba a byly rozšířeny příjezdové cesty. V roce 2001 se rozšířilo také parkoviště. Největší investicí byla úprava půdních prostor v poutním domě. Dále se uvedla do provozu čistička odpadních vod. Nejnáročnějším úkolem v roce 2002 bude zpevnění svahu před ambity opěrnou zdí. Budou pokračovat i terénní úpravy okolí svatyně. Údržba celého areálu poutního místa, zvláště přístupových cest v zimním a jarním období, vyžaduje značné úsilí a velké finanční náklady.
Dnes
Každý rok se na svátek sv. Silvestra loučíme se starým rokem, děkujeme za všechny dary a milosti, které jsme v průběhu minulého roku z Boží lásky a dobroty obdrželi. Letos bohoslužbu vedl otec Pavel Zachrla, který zastupoval otce Stanislava Lekavého, jenž se pro nemoc nemohl zúčastnit mše svaté konané za všechny dobrodince poutního místa a za záchranu kostela sv. Jana Křtitele v Horním Údolí. Po děkovné bohoslužbě jsme v poutním domě poseděli u skleničky dobrého vína z Josefova, rodiště otce Stanislava.