Pověst o Mořském oku
Od dávných dob hledali lidé v jesenických řekách a potocích zlato. Nedaleko Karlovic, na slunném kopci nad Rudňanským potokem, stával dřevěný hrádek. Tam sídlil kníže, jehož jméno upadlo v zapomnění, ale prý byl lakota, člověk velice zlý, milující nade vše jen a jen zlato. Jeho služebnictvo mělo nařízeno hlídat poddané, ať pilně hledají ve vodách, kopou či dolují ve skalních žilách, ať ho neokrádají a z roboty neutíkají. Každý pokus neposlušnosti tvrdě trestal. Čas od času zavítali do knížectví i cizinci. Dostávali povolení k hledání zlata, ale půlku z nalezeného museli knížeti odevzdat. Ten nelida se dokonce nerozpakoval ty, kdož jej okradli nebo se pokusili utéci, nechat zabít.
Když už nepomáhal zoufalý nářek skoro otroků a nebyly vyslyšeny ani prosby hladových, doletěl žalující hlas až k samotnému Pradědu. Mocný vládce jesenických hor se rozhodl zlého a chamtivého knížete potrestat a poslal na knížecí hrádek dva muže. Jeden mladý, ještě bezvousý, druhý už postarší šedobradý. Poklonili se knížeti a požádali ho o dovolení hledat zlato na jeho pozemcích. „Polovinu mně a půlka je vaše,“ rozkázal kníže, ale zlatokopi pro nebyli. „Jednu dvanáctinu, vzácný pane vám, tak jak je tomu všude ve světě a zbytek je náš,“ odporoval starší a už už odcházeli. Kníže honem rozhodl, že každé ruky je škoda, zavolal je zpět a přistoupil na jejich návrh. Stejně se odtud živí nedostanou, myslel si. Od prvního dne je kontroloval. Oba totiž tvrdili, že najdou zlato veliké jako pěst a poté hroudu objemu lidské hlavy. Jenomže dlouho nenašli nic.
Přišel zlatý jesenický podzim.Tehdy býval kníže zvlášť zlý a popudlivý: všude viděl barvu zlata. Zlatokopi zatím trpělivě kopali v jeskyni, až zlatou žílu konečně obnažili. Kníže ten nádherný kus zlata, připomínající sevřenou pěst, chtěl za každou cenu získat. Dají mu ji, ale výměnou za zlatý písek stejné váhy. Tři koně uštval, jak spěchal na hrádek a zpět, aby už konečně ten nevídaný valoun svíral v dlani. Ty dva ošidil a následující den byl u jejich chýše zase. Nenašel je, nebyli ani ve sloji, ale on, kníže pán, uviděl ve stropě obrovský kus zlata. To je ta hlava, věděl hned a lopotil se, ve snaze valoun z kamene vyloupnout. Povedlo se, ale zároveň bylo jasné, že s knížetem je konec. Z díry vytryskla voda, proud sílil, kníže padá, skála se bortí, všechno provází lomoz, hromy a blesky. Pak se vrací klid, ticho a tam kde byla jeskyně je rázem krásné horské jezírko. Na jeho dně se leskne veliký kus zlata. Každý slunný den prý je vidět, a má být až do skonání světa. Zkuste ho pohledem v těch hlubinách najít též. A kdyby se vám nevedlo, nebuďte smutní. MOŘSKÉ OKO, jak jezírku říkáme dnes, je krásné i tak.
