Před mnoha a mnoha lety chodívaly vesnické děti na stráň pod rozpadlý hrad Koberštejn sbírat lesní plody. Pod hradem rostly z celého okolí ty nejsladší maliny, nejčernější ostružiny a největší jahody. Jednoho letního dne se chlapci a děvčata opět vydali na své oblíbené místo, aby domů přinesly košík sladkých dobrot. Děti společně došly na stráň a potom se už každé samo sklonilo k některému z bohatě ověšených keříků. Pilně sbíraly, střídavě do pusy a do košíku, ale i tak netrvalo dlouho a každé mělo košík vrchovatě naložený.
Polední slunce stálo vysoko, když děti opatrně odložily plné košíky do trávy. Měly po práci, a tak nastal čas pro zábavu. Chlapci a děvčata si zahráli na slepou bábu a na honěnou, potom si zčervenalé námahou lehly do měkké trávy. Vesele se pošťuchovaly, když tu z ničeho nic hrozivě zahřmělo. Děti zaklonily hlavu a podívaly se na modrou oblohu. Avšak nebe bylo bez mráčků. Po bouřce ani památky. Jak tak nechápavě koukaly na oblohu, ozval se hřmot znovu. Tentokrát se však jeden chlapec podíval ke staré zřícenině a pověděl: „Dal bych krk za to, že ten lomoz vychází z hradu.“ V tu ránu stály všechny děti na nohou a s dychtivostí sobě vlastní hleděly na rozbořené hradby Koberštejnu. Nikdo je nemusel dvakrát pobízet, aby se vydaly vyzvědět, co se za záhadným hřměním skrývá. Jako kamzíci se vydrápaly po stráni nahoru a potom přelezly rozpadlé hradby, za kterými je čekal podivný obrázek.
Na hradním nádvoří stála skupinka stříbrných kuželek, z jejichž středu vyčnívala vysoká zlatá kuželka s korunkou z drahokamů. Od kuželek vedla hladká dráha, na jejímž konci se o stříbrnou kouli dohadovali tři skřítci. „Teď jsem na řadě já,“ řekl ten s bílou bradkou. „Ne, koulet budu já,“ odsekl druhý s červenou čepkou. „Oba se pletete,“ pověděl třetí skřítek a už hodil kouli na dráhu. Všech devět kuželek se s ohlušujícím hřměním skácelo k zemi a vyjevené děti vyjekly překvapením. Teprve teď si jich skřítci všimli. První se podíval na druhého, druhý na třetího a ten třetí zavolal: „nic se nebojte a slezte dolů. Pojďte nám stavět kuželky.“ Děti se zaradovaly a seskočily z hradeb. Děvčata a chlapci se ve stavění kuželek poctivě střídali a skřítci si jen pochvalovali, jak jim hra pěkně odsýpá. Za každé nově postavené kuželky dostalo dítko jeden zlatý dukát. Když se slunce sklánělo k západu, zvonilo dětem v kapsách už pěkné bohatství.
Červená záře zapadajícího slunce se dotkla kamenných hradeb a zapůsobila na skřítky jako povel, aby hru v kuželky ukončili. Zlehka se dětem uklonili a spolu s kuželkami zmizeli. Děti udiveně hleděly na prázdné místo, kde ještě před malou chvíli burácely rány koulí. Potom si ale uvědomily, že už je velmi pozdě a honem přelezly hradby. Popadly své košíky a kvapem spěchaly domů, kde se už ve dveřích chlubily svým nenadálým výdělkem. V chalupách si potom všichni za zlaté dukáty vystrojili pořádné posvícení a ještě jim zbylo dost do zásoby.
Jakmile děti na příště opět pospíchaly na sběr sladkých plodů, předem už počítaly, kolik kdo tentokrát za stavění kuželek utrží. Těšily se však marně, protože skřítci se už u hradu vícekrát neobjevili.