Pověst z Fürstenwaldu
Bylo to již velmi dávno, ještě za říše Velkomoravské, když první hledači zlata a jiných kovů dorazili do Hrubého Jeseníku a v místech, kde se dnes nachází obec Suchá Rudná, narazili na bohatá naleziště zlata.
Po rozpadu Velkomoravské říše ale hledání a těžba zlata na dlouhou dobu ustaly. Až za zlatého a železného krále Přemysla Otakara II., se opět zájem o hledání a těžbu začal zvyšovat.
Začal vzkvétat také obchod. Karavany kupců putovaly od Znojma přes Brno a Olomouc směrem do Vratislavi a dále do Polska až k Baltskému moři. Ti, kteří se chtěli dostat do Kladska, museli vážit cestu jesenickými horami a údolími. Protože neustále potřebovali vodu pro lidi i zvířata, upravovali si své kupecké stezky kolem potoků.
Tak se jednou stalo na cestě z Bruntálu do údolí řeky Opavy, že se unavená karavana utábořila u potoka pod strmým skalnatým ostrohem. Byla již tma a z okolního pralesa se ozývalo vytí vlků. A tak se kupci sesedli k táborovému ohni a jali se vyprávět různé příběhy ze svých cest. Ráno, když vstali a šli se k potoku umýt, uviděli, jak se ve vodě ve slunečním svitu třpytí zlatá zrnka. Potoku hned dali jméno Zlatý.
Tak se povídání o nálezu zlata doneslo až k moravskému markraběti. Ten začal okamžitě vysílat do údolí Zlatého potoka zlatokopy a bylo započato s těžbou. Zlatokopové si kolem potoka a skalnatého ostrohu v údolí zvaném Gesenek postavili svou osadu a markrabě zase nechal na ostrohu zbudovat pevný hrad. Hrad i osada dostaly jméno Fürstenwalde.
Všem se pár let dobře dařilo. Potom ale přišla na Moravu krutá léta. Od východu přitáhla vojska Zlaté hordy a ničila a pálila vše, co se jim postavilo do cesty. Tak se v roce 1242 dostali Tataři až k hornické osadě a hradu. Horníky povraždili a osadu vypálili. Potom obléhali hrad. Obléhání bylo úspěšné. Vyhladovělí a žízniví obránci se museli vzdát. Rozzuřeni Tataři je však také povraždili, hrad rozbořili a vypálili. Do dnešních dní z něho zbylo jen pár kousků zdí, hradem a celkem zachovalý val a příkop.
Moravský markrabě pak dal postavit novou osadu a hrad, ale již na jiném místě. Hrad nesl jméno Neu Fürstenwalde. A osada dostala jméno Fürstenwalde, což je dnešní Vrbno pod Pradědem, ale to už je jiné povídání a také jiná pověst.
Helenka z Vrbna
Tento příběh se stal za panování habsburského monarchy Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé Hoře. Tenkrát začalo pronásledování odbojných šlechticů mezi něž patřili také páni z Vrbna. Když byli odpůrci trůnu a katolického náboženství pochytáni a souzeni, začalo se s popravami. Jen v Praze na Staroměstském náměstí bylo sťato 27 českých pánů a v každém kraji další a další padl také jeden z pánů z Vrbna a právě zde, někde kolem roku 1624 začíná tento příběh.
Když byl hrabě Hanuš z Vrbna popraven, ponechal císař jeho ovdovělé manželce z celého majetku jen starý a již se rozpadající hrad nad Vrbnem zvaný Fürstenwalde. Vdova tam žila s desetiletou dcerkou Helenkou a starou tetou. Po deseti letech, když maminka zemřela, zůstala Helenka na starém hradě, jen se svou starou tetou, která ji dále vychovávala. Teta Helence často vyprávěla o jejím statečném otci a živila v ní odmalička nenávist k císaři, který dal pana Hanuše popravit.
Ale ještě nebyl všem dnům konec a strýc Hynek, který císařovi uprchl s několik známými šlechtici, psal z Uher, kde čekali, že přijde čas a císař bude z moravské země utíkat jako kdysi oni. Ale nedočkali se.
Když vtrhli do země Švédové, ukázala se sice naděje, že se přece jen všechno k dobrému obrátí, ale zůstalo jen při naději. Švédští rejtaři tehdy obsadili Vrbno a že byli s horníky stejné víry, dobře si navzájem rozuměli. Také Bruntál dobyli, jen hrad nad Vrbnem vzdoroval. Ten drželi císařští pevně v rukou a nechtěli se vzdát. Jakmile chtěli švédové střílet z těžkých tarasnic, dal jim císařský velitel vzkázat, že mají na hradě dvě ženské, Helenku a její tetu. A začnou-li švédové šturmovat, dá obě ženy bez milosti popravit. Švédský obrist byl kavalír, nechtěl mít na svědomí smrt nevinných žen, a poroto nedobýval hradu násilím. Dostal se tam však v přestrojení za horníka a brzy se domluvil s Helenkou, jak by šlo hrad dobýt bez proléváni krve. Toho léta docházelo Helence právě 20 let a tak si vyprosila na vojácích, kteří ji hlídali, aby směla oslavit své narozeniny velkou hostinou. Svolili beze všeho, kdo by také odmítl hezkému děvčeti. A byla velká tabule, jídla a pití tolik, že císařští brzy leželi zmoženi na zemi. Na tuto chvíli Helenka čekala. Vytratila se s hodovní síně a utíkala na nejvyšší hradní věž. Odtud zamávala bílým šátkem směrem k Vrbnu. To bylo smluvené znamení a švédští vojáci vtrhli do hradu a lehce jej dobyli. Sama Helenka jim otevřela hradní bránu a to bylo radostné uvítání.
Škoda, přeškoda, že radost mladých lidí netrvala dlouho. Ještě v červnu toho roku přitáhlo ohromné císařské vojko, strhla se strašlivá bitva, ve které padl i švédský obrist, třebaže všichni Vrbenští horníci švédům pomáhali, nic naplat. Císařští vtrhli do hradu a začali vraždit, pálit a ničit. Helenka před nimi utekla do věže, kde byl uskladněn střelný prach. Když začali císařští vylamovat dveře, vhodila do prachárny hořící louč. To je konec pověsti i hradu Fürstenwalde. Všechno vyletělo do povětří.
