Karlovice v Jeseníkách

 

1. Úvod

 Vznik hradů souvisel se základní potřebou feudálů – panovníků, světské a církevní šlechty, hlavně arcibiskupů a biskupů – mít sídla, která jim poskytovala bydlení a ochranu. Odtud mohli ovládat a spravovat svá panství. Tím škála funkcí hradu není zdaleka vyčerpána. Zejména zeměpanské hrady sloužily jako správní centra provincií a měst, zajišťovaly a kontrolovaly provoz na důležitých cestách a vždy hrály roli pevností proti vnějším i vnitřním nepřátelům. V době, kdy války a boje byly na denním pořádku a představovaly hlavní náplň života šlechty, byl hrad často jedinou pojistkou k zachování majetku a někdy i holého života.

            V posledním půldruhém století vyvolaly proměny doby postupný stavební a plošný vývoj sídel a v konečném důsledku i přerod hradu či tvrze v zámek. Při přestavbách středověkých sídel probíhal nezřídka plynule a takřka nepozorovatelně, u zámeckých novostaveb je kvalitativní rozdíl patrný na první pohled. Prvořadost pevnosti středověkého sídla, tedy jeho opevnění, ustupovala postupně do pozadí a převahu nabývala složka pohodlného, až přepychového bydlení a reprezentace. Většina hradů byla proto opuštěna již na přelomu 15. a 16. století. Důvodem byly nejen zvýšené požadavky na bydlení, ale i slučování panství, takže tolik sídel nebylo zapotřebí. Nové zámky byly zpočátku ještě opevňovány, ale na jejich vzhledu a členění se to výrazně neprojevovalo. Od konce 17. století, kdy pominulo turecké nebezpečí a menší opevnění ztratila vojenský význam, se stavěly výhradně neopevněné zámky.

            Změnilo se také situování sídel. Odlehlý, v nepřístupné poloze stojící hrad nahradil zámek snadno dostupný a v bezprostřední blízkosti hospodářského střediska panství – vsi, městečka, města. Oddělení od světa poddaných zajišťoval jen park ohrazený zdí. Převratné proměny proběhly ve vnitřním vybavení sídel. Zatímco hmotná kultura pána hradu oproti venkovanovi byla na vyšší úrovni a s bohatšími měšťany byla téměř srovnatelná, mezi úrovní života zámeckého pána a jeho nevolníky zela nepřekonatelná propast. Vyhrocení bylo dáno zbohatnutím šlechty. Vyplývalo z koncentrace pozemkové držby, dovršení přeměny původních naturálních dávek na peněžní příjmy a jejich zvýšení podpořilo zlepšení výnosů hospodařením ve vlastní režii. Přitom nešlo jen o zemědělskou produkci, neboť šlechta od konce 16. století hromadně podnikala i ve výrobě potravin (pivovary, mlýny) a od 17. století v dalších oblastech (textil, železářství atd.).

            Technický pokrok, organizace a masovost výroby a spotřeby však položily základ konce výlučnosti šlechty. Rozvoj peněžnictví, kterým aristokracie pohrdala a průnik kapitálu do výroby umožnil vzestup nové a velmi dravé vrstvy, která starou šlechtu odsunula do vedlejší role. Je to zřetelné již od konce 18. století, kdy její zámky kupují, a někdy staví nové, zbohatlíci, kteří sice případným povýšením do šlechtického stavu nepohrdnou, ale jsou již z jiného světa. Občanská rovnost – výsledek revolučních převratů – nakonec způsobila rozpuštění šlechty do ostatních složek společnosti a zánikem velkostatku feudálního charakteru skončila také základní funkce zámků. Stejně jako hrady, i když o mnoho později, se staly památkami minulosti, pro něž je nutné najít využití. Zkušenosti totiž prokázaly, že se uchovávají jen ty objekty, které mají nějaký smysl a náplň.

 

 

            Ve větší šíři se moravské hrady poprvé objevují v osmidílné práci F. Santoriho vydané roku 1820 v Brně, ovšem v rámci hradů tehdejší monarchie. Stejného rozsahu byl obrazový soubor A. Kunikeho z let 1833-35, jeho uměleckou hodnotu převýšila cena dokumentární. Vybraným moravským hradům věnoval roku 1848 pozornost též F. A. Heber, avšak oproti sedmisvazkovému dílu Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser jsou jeho Mährens Burgen und ihre Sagen zabarveny nejen romanticky, ale pověstmi i poněkud folklórně.

            Slezskými hrady se vážněji zabýval K. A. Müller v knize z roku 1837 a v roce 1879 vyšla práce historika A. Petera, Burgen und Schlösser im Herzogtum Schlesien I., dotýkající se i zámků. Mezi dvěma světovými válkami zde přímo v terénu působil velmi pilný, ale nacionálně proněmecky založený badatel H. Weinelt. Často přitom vycházel z prvních archeologických výzkumů a popsal řadu neznámých objektů. Ovšem relativně moderní zaměření na jednotlivé regiony (Jesenicko) trpí, vedle zmíněné orientace, chybným datování nálezů a využíváním umělého německého třídění (typologie).

            První textově rozsáhlejší práce o moravských hradech a zámcích se zhostil německý historik umění E. Hubala v roce 1965. Jeho Burgen und Schlösser in Mähren vyšly ve Franfurktu na Mohanem a byly pro většinu našich zájemců nedostupné.

            Po roce 1972 vyšlo monumentální dílo České hrady D. Menclové. Autorka započala práci o hradech moravských. Co se po smrti D. Menclové v roce 1978 stalo s rozpracovaným dílem, zůstává záhadou.

 

 

            Morava je historické území, vymezené na severu a východě horstvy Jeseníků a Karpat, od Čech oddělené původně hvozdem Českomoravské vysočiny a pouze na jihu otevřené do Podunají. Jeho jméno pochází od řeky Moravy, která jím v severojižním směru protéká. Naopak region označovaný dnes jako Slezsko představuje jen část někdejšího velkého celku. Z historického hlediska je konglomerátem dílů původního knížectví opavského, niského, těšínského a moravských enkláv (zejména Osoblažsko) příslušných dříve k olomouckému biskupství. Zformovalo se po berlínském (vratislavském) míru v roce 1742 a konečného rozsahu dosáhlo Saint Germainskými dohodami v roce 1920.

            V 9. století tvořila Morava jádro prvního nepochybného západoslovanského státu – Velké Moravy a východní část Slezska k ní připojil nejpozději kníže Svatopluk. Knížecí a velmožné družiny žily na hradech, jejichž mocné hradby byly zbudovány ze dřeva a hlíny. Ty nejkvalitnější měly na vnější straně zeď z kamene kladeného nasucho nebo spojovaného hlínou a jílem. Obesně se nazývají hradiště. Plnila funkce správních a hospodářských středisek a za válek sloužila jako útočiště okolního obyvatelstva.

            Příslušnost opavské části Slezska k českému státu v 11. století a větší části 12. století je při nejmenším sporná. Moravským hradem byl nepochybně Hradec. Jinak hranice vedla po hřebenech Jeseníků, Beskyd s propojením po dolním toku Opavy a Ostravice.

            Přes rozdělení Moravy na úděly vedlo působení historického povědomí a jistých geografických předpokladů již na konci 12. století k vytvoření jedné země – markrabství. Napomohl tomu císař Fridrich Barbarossa, jenž ve snaze po oslabení moci českých knížat zřejmě již kolem roku 1180 udělil nové markrabství Konrádovi II. Otovi Znojemskému. Využil přitom trvalé řevnivosti mezi vládnoucími knížaty a údělníky a jejich bratrovražedných sporů. Chtěl dosáhnout přímé závislosti Moravy na německé říši. To se však nezdařilo. Přes účelové rozdělení na úděly trvalé pojetí jediné země dokládá obnova biskupství pro celou Moravu v Olomouci již v roce 1063. Ke stálému sjednocení pod jediným vládcem došlo v roce 1197 a prvým opravdovým markrabětem se stal bratr Přemysla Otakara I. – Vladislav Jindřich. Tehdy se začaly tvořit podmínky pro stavbu kamenných hradů vrcholně středověkého pojetí.

 

 

            Až do konce 12. století se stavba hradů……. (brzy doplním)

 

 

 

            (brzy doplním)

 

Převzato od Miroslava Plačka - Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku.